Osm fízlů a jeden hydrant

Publikováno: Květen 12th, 2011 | Autor: Smiling Jack | Rubrika: Život | Štítky: hydrant, kradez, policie, služebna | 10 koment. »

Dnešek nezačal dobře. Už v půl devátý mě vzbudila kamarádka, ať jdu s ní, že potřebuje něco někam a že je všechno v prdeli.

Co se stalo? Nějaká svině čorkařská jí okradla v MHD. Nemá peněženku, nemá doklady. Napřed jsme samozřejmě zablokovali kartu. Protože je paranoidní a myslela si, že si na její doklady může někdo vzít půjčku nebo paušál, donutila mne, abych s ní zašel na služebnu PČR, kvůli vystavení dokladu o krádeži. Jsem poslední dobou nějaký citlivý a sociálně smířlivý – svolil jsem a tak jsme si to zamířili na služebnu, která byla nejblíž místa činu.

„Dobrý den, prosím vás, ráno mi ukradli peněženku, potřebovala bych to nahlásit. To víte, aby si pak..“

„A kde se vám to stalo, slečno?“

„Na zastávce XYZ“.

„Jó, tak to musíte na služebnu v ABC ulici. To mi tady neřešíme.“

„Hm, díky. Nashledanou.“

Tak k čemu tam kurva jsou?

Vykoupil jsem v automatu na chodbě 3 kávy, nakopal je do sebe a vydali se přes půlku města, což mě v tý největší dopravní špičce přímo bavilo.

Po půlhodině jsme stáli před hlavní policejní služebnou ve městě. Už na recepci mi bylo jasný, že bude sranda.

„Dobrý den, co si přejete?“ uvítal nás postarší policista.

„Dobrý den, potřebovala bych nahlásit krádež dokladů.“

„Tak to jste tady správně, slečno“.

To by člověk neřekl, fakt ne.

„Tady máte formulář, sem vyplníte vaše údaje a tady do tý tabulky, co všechno vám ukradli. Běžte se posadit do čekárny.“

„A kde je ta čekárna?“ optal jsem se.

„Tamhle ty tři židle na chodbě.“

Začínaly mi cukat koutky. Kamarádka pomalu a svědomitě vyplnila dotazník a já jsem se šel optat pana policejního recepčního, kam to máme odevzdat. Jestli tam mají nějakou schránku nebo to rovnou skartujou, nevím, tak se zeptám, ne?

„Jo, počkejte si, my tady máme dneska tak trochu zvláštní režim, hned k vám zavolám kolegu.“

Tak jo.

Deset minut pryč. Patnáct minut pryč. Chtělo se mi čůrat a po chodbě pořád chodili policajti (ať už v civilu nebo v uniformě) sem a tam a něco hledali. Což nám bylo úplně jedno, potřebovali jsme protokol o krádeži a pak táhnout na oběd. Močák napnutej.

„Prosím vás, můžete se nám chvilku věnovat? Potřebujeme jenom ten blbej papír.“ Jsem mužem činu a asi se pochčiju.

„Moment! Kolega za vámi hned přijde, my hledáme hydrant!“

„Co prosím? Je vás tady osm a hledáte hydrant?“

„Jo, kvůli béozetpé!“

Ty píčo.

„To musíte hledat blbej hydrant v počtu osmi lidí? Potřebujeme být už někde jinde. Vytiskněte nám to a my hned půjdem!“

„Podívejte se, máme podstav a nestíháme. Tamhle vidíte, kolegové jedou na zásah.“ Ukázal na dvůr, kde si dva policajti navlíkali žlutý vesty a v ruce kufřík s radarem. Kurvy.

„Mě jsou vaše bezpečnostní akce u prdele, stejně je předávám právníkovi, takže jsem čistej jak jabloneckej porcelán. Běžte se podívat do evakuačního plánu, kde máte ten blbej hydrant zakreslenej, na to vás bude snad šest stačit a pošlete mi sem dva lidi, to by snad mělo stačit na vytisknutí jednoho blbýho papíru.“

„Venco, převezmi si to.“

Hurá. Snad se hejbne, jinak se nebudu moc rozpakovat a tu zem jim tady normálně pochčiju. Přišel mladý policejní jinoch, jako vystřižený z Policejní akademie. Vzal si papír, optal se, jestli to má všechno správně vyplněný a šel to napsat. Po 2 minutách se vrátil a optal se na podrobnosti.

„Slečno, a jak se vám to jako stalo?“

„Máte to tam napsaný, někdo mi musel šáhnout do kabelky.“

„Toho si snad musíte všimnout ne? Neztratila jste ji někde?“

Chtělo se mi křičet, ať sem hodí ten posranej papír a jde se někam upálit.

„A pila jste něco?“

„V 7 ráno? Opravdu ne.“

Zalezl do kanclu a nám svítala naděje, že bychom teoreticky vzato mohli dnes dostat ten papír. Po deseti minutách přišel s papírem, kde byly napsány celkem 4 věty. Nechce se mi věřit, že je sepisoval tak dlouho..

„Já jsem vám tam rovnou zakšrtnul, že si nebudete přát vyjádření o výsledku, to víte, objasněnost mizivá…“

„To je mi jasný, měření a botičky jsou přednější, co?“ Vztekle jsem po něm vyjel.

„Ale ne, my ani radar nemáme a ty botičky slouží k dodržování silničního..“

Myslel jsem, že mu skočím po krku, kriplovi. Jako bych neviděl chvíli před tím jeho kolegy, jak si nakládaj do oktávky radar. Kamarádka mě chytila za ruku a odtáhla mě ven. Stihla přitom ještě poděkovat a slušně pozdravit. Je to ještě naivní děvče.

Uklidnil jsem se, navštívil veřejný záchody, zapálil si a už mi bylo fajn. Kamarádka si mě chtěla udobřit (jako by to s jejíma pětkama nešlo nějak jinak) a tak mne pozvala na oběd. A co cestou nepotkáme?

 

---