Dům hrůzy

Publikováno: Prosinec 23rd, 2011 | Autor: Smiling Jack | Rubrika: Život | Štítky: doktoři, důchodci, dům hrůzy, kamery, poliklinika | 5 koment. »

Tři dny. Tři zabitý dny, který jsem strávil na poliklinice. Vždycky jsem si myslel, že poliklinika je místo s vysokou koncentrací lidí s vysokoškolským vzděláním v oboru medicína. To asi je, ale zároveň je to místo zla. Už nikdy tam nepáchnu, ani kdybych měl umírat v bolestech. Díky bohu je pravičácká Klausofilská kurva zatím naživu, můžu dál rozdávat smích do všech světovejch stran.

Pondělí 12.12.2011 7:30

Po profetovaném víkendu (Ibalgin) jsem po ránu nakráčel na polikliniku, našel čekárnu a zhrozil se. Přibližně 30 důchodců seniorů. Měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel. Pan doktor tam má docela chytrou mašinku, plastový kolo, na kterým je namotaný pás s papírovými útržky a čísly. Asi to znáte z banky nebo úřadu. Leč, nad mašinkou cedule „Nefunguje“. „Tak si zjistěte, kdo je poslední“, vytrhla mě z myšlenek na sebevraždu jedna ze seniorek. Porozhlédnul jsem se po čekárně a v rohu se přihlásila jedna paní.

„Děkuju.“

Posadil jsem se a čekal. Důchodci se bavili o vnoučatech, nemocích, o tý zkažený mládeži, o tom co má stará Hujerová za novou známost… Potřeboval jsem na záchod, měl jsem hlad a žízeň na kafe. Odhadl jsem, kdy asi tak bych měl přijít na řadu, podle toho, jak se fronta pohybovala doteď. Odchod ven. Na chodbě seděl tak 30letej chlap a sestřička na něj volala přes půl chodby „Pane Franta, vy jste tady na to očkování? Tak si pojďte dovnitř.“

Padla mi ústa, tohle je lékařský tajemství? Fajn, blbý očkování, ale mít ten pán hemoroidy…

12:30 – Vracím se na polikliniku.

Na chodbě, kde předtím seděl pan Franta, vidím na zemi zkrvavenej ubrousek. Asi začala selekce seniorů, libuju si a těším se, že už bych mohl být na řadě. V čekárně už se ke mě přihlásila paní, co byla přede mnou. To už vydržím, říkám si. Po mě šlo tak 15 lidí. Začalo se určovat pořadí, kdo kdy půjde. Najednou bych měl být až někdy na konci. A tak to ne.

„Pane, vy jdete až tady po mě.“

„Já jdu tady po paní, byl jsem tu už v 8..“

„Nejdete, vy máte jít až tady po slečně..“

A třeba mi polibte prdel, já už se taky nezblázním, pomyslel jsem si.

Z původního pořadí nebylo nic, najednou byl novej pořadník, kde jsem byl až u konce. Konec vyjednávání a vyjebávání.

Stoupl jsem si ke dveřím a čekal, prostě se nenechám předběhnout. No to víte, že si na mě zase otevřeli hubu.

„Pane, už jsem vám říkala, že máte jít až po mě.“

„Paní, vy jste přišla před půlhodinou, já už tady smrdím od rána..“

„No to ale nejde takhle…“

A dost.

„No to opravdu nejde, já tady čekám se žloutenkou na vyšetření, už jsem měl být dávno ve špitálu.“

Nastalo mrazivé ticho, nikdo ani necekl. Měl jsem cestu volnou.

Během 5 minut proběhlo vyšetření a byl jsem venku. Zakrvácenej ubrousek byl pořád na svém místě. Čistota půl zdraví.

Středa 14.12. 2011 8:00

Dostavil jsem se na odběr krve. Přede mnou circa 20 lidí. Už jsem nechtěl strávit celej den v tom hnusným pološpitále. Máme přece moderní zdravotnictví, kde se penězi a časem pacoše nemrhá, tak co bychom se neobjednali? Popadl jsem telefon a zavolal do ordinace.

„Dobrý den, u telefonu Smiling Jack, dnes musím k vám na odběr krve. Chci se zeptat, zda by bylo možné se objednat na určitou hodinu.“

Píp, píp, píp. Položeno.

Asi vypadl hovor, říkám si. Volám znovu.

„Dobrý den, to jsem zase já, Smiling Jack, nějak to vypadlo, chci se zeptat na to objednání..“

„To nejde, máme toho moc, co kdyby si chtěl takhle zavolat každej? To bysme se z toho zbláznili. Počkejte si.“

Píp, píp, píp. Položeno.

Ty krávo blbá, pomyslel jsem si. Vztekle jsem odešel.

13:50

Vcházím do čekárny, která patří k odběrní ordinaci (říká se tomu tak, ne?). Mají ordinační dobu do 14:00. Posadím se a co nevidím, paní doktorka vychází v civilu ven.

„Dobrý den, já jsem Smiling Jack a jdu na odběr.“

„Ale my už jsme skončili.“

Fajn.

„Skončili? Máte ordinační dobu do dvou, je před druhou..“

„Ale to už nestihneme, přijďte si zítra“ a zamyká ordinaci.

„Tak jo, kdo je váš nadřízenej?“

Došlo jí, že narazila. Tohle ať si zkouší třeba na ty důchodce..

„Tak pojďte no!“

Středa 21.12.2011 13:50

Po minulých zkušenostech přicházím odpoledne, na seniory nemám náladu. Pan doktor začíná ordinovat v 14:00. Jsem první, nikdo mě nemůže předběhnout. 14:05 přichází sestra, pozdraví, zapadne do ordinace a zamkne za sebou.

14:20

Přichází pan doktor, bez pozdravu vejde do ordinace a zamkne za sebou. Tyvole.

14:30

Z ordinace se ozývá smích. Tak mohl to říct na rovinu, že se napřed nažere, pak sklátí sestru a někdy o čaji o páté začne pracovat. Aspoň bych věděl, na čem jsem.

14:40

Pojďte si další, povídá vysmátá sestra mezi dveřma.

Proběhla kontrola, výsledky z krve v pořádku, až na játra (to je ten můj chlast). Předepsal mi prášky, mám je brát měsíc. Balím se.

„Děláte si srandu? Dáte mi ještě 30Kč!“

Nedošlo mi to, tak pardon.

„Jistě, tady jsou. Podávám 200Kč papírovku.“

„A já jsem tady banka nebo co?“

Co je moc, to je moc.

„Hele víte co? Čekal jsem tady 3/4 hodiny než se vykecáte a než začnete dělat to, za co jste placený. Necelá hodina, to je u mě 150Kč, dlužím vám 30Kč. Zkrátím to, dáte mi 120Kč.“

Panu doktorovi sklaplo a začal šátrat po peněžence. Zakroutil jsem hlavou, oblíkl se a šel do prdele.

Vycházím z polikliniky zadním vchodem kolem záchodů:

 

Na záchodech kamery? Ve státem zřizované organizaci? Ponechávám bez komentáře.

Vyzvedl jsem si v lékárně prášky. Byly mi povědomé, dokonce hodně povědomé. Tyhle prášky jsem už jednou bral a bylo mi z nich hodně špatně, jsem na ně totiž alergickej. A ten kokot doktorskej to dobře ví! Už jsem neměl sílu jít mu rozbít držku..

 

 

---